Vzkaz

V nepoznaném nekonečnu.

V hlubokých sněhových závějích,

v dálkách za obzorem,

v láskách ve snech zmíněných

našla jsem lístek a na něm

neviditelnou větu:

MILUJI TĚ,

hlásný výkřik celému světu.

Proč právě já?

Stojím tam, držím vzkaz, svírám ta dvě slova v ruce,

tisknu papír mezi prsty, zahodit ho mám?

A tak jsem se rozhodla,

s tím textem psaným spěchám jako posel shůry,

do redakce zvané Srdce.

Mohu dál?

Jen pojďte, copak mi to nesete?

Našla jsem tuhle zprávu. Mohl byste ji otisknout?

Pracovník zírá do papírů, hledá cigaretu a usrkává z hrnku kávu.

Nechte mi to tu.

Ale je naléhavý, zkouším ještě.

Mám moc práce. Pak se na to podívám.

Položím ho na kraj stolu.

Dobrá, chci odejít, však tu náhle

prudký vítr - kde se vzal?

Otočil klikou v oknu a jak nezvaný host

vletěl do kanceláře, sebral moji zprávu a odnesl ji do ulic.

Zanechala jsem vhodných mravů, přiběhla k oknu, volám:

Počkej!

Však vítr s listem pohrává si jako dítě s pírkem!

Počkej, ten vzkaz měl důležitost!

Pán dál se vrtá v dokumentech.

Chce se mi plakat nebo mám se začít smát?

Na shledanou, odcházím, já, marný poslíček.

Kdybyste zas něco měla, ozvěte se.

Jak ráda bych mu dala aspoň malý políček.

A venku? Světe, div se, vzkazů stojí tisíce!

Fííí - podzimní vítr otrhal na stromech listy,

letí vzduchem, nohama brodím se romány

v různobarevných vydáních - červený, hnědý, zelený…

Na každém z nich stojí neznatelný vzkaz,

však konečně čtu ho zcela zřetelně:

Miluji Tě, člověče,

prosím, pošli to dál.